Vernisáž: Království za koně

Výstavou se shakespearovským titulem Království za koně si město Pardubice připomíná 140 let Velké Pardubické. Poprvé se tu jela v roce 1874. Název výstavy v sobě obsahuje nejen téma koně a jezdce, ale i motiv moci a nárok vlády.

Téma koně je pro sochaře téma vrcholné a zároveň nejtěžší. Koně v životní velikosti si může troufnout vytvořit pouze sochař s citem pro velké formy. Se snovou lehkostí postávají v galerijním prostoru nehybní koně Moniky Havlíčkové (1975) s nohama jako struny. Svou křehkostí a subtilností připomínají spíše tanečníky. Výrazně dynamičtí jsou koně Michala Gabriela (1960). Jde o zátěžové koně, koně do boje, pro závod, do bitvy, na dlouhou cestu. V Pardubicích uvidíme variantu tří koní s jezdcem z laminátu a burských ořechů. Sochařka Paulina Skavová (1976) je výtečná jezdkyně, na výstavu zapůjčila model své vlastní kobylky Farby a Sněhurku, houpacího koně v podobě sexy oblečené ženy.

Sochy Petra Nováka (1957) z Jaroměře jsou poctou reálným koním, jako je napajedelský hnědák Monolit (2005) nebo lipický hřebec Maestoso Alea (2007). Dlouhodobě promýšleným projektem je pomník Padlým koním, který bude připomínat dva tisíce koní padlých v červenci 1866 u Střezetic na Královéhradecku. Sochař Ladislav Vlna (1976) vytvořil sochu koně Janáčka v nadživotní velikosti pro divadelní představení Husy na provázku Leoš aneb tvá nejvěrnější, jehož byl zároveň scénografem. Michal Burget (1970) maluje bitevní a militaristické scény se sarkazmem a nadhledem až komixovým, s oblibou mísí romantiku s kritikou. V monumentálních plátnech zmobilizoval Blanické rytíře a do malebné české krajiny umístil jezdecký pomník Jana Žižky.

Hradecký Milan Langer (1944) se v osmdesátých letech zabýval myšlenou fontánou pro Pardubice v podobě druhé půlky erbovního koně. Dar chybějící části (zadku zvířete) Langerovými slovy kopulativně půlený trup dostihového koně měl zajistit městu symbolickou celost. Obrazový seriál Langera a Jindřicha Maxe Pavlíčka (2012) je dedikován spisovateli detektivních příběhů z dostihového prostředí Dicku Francisovi a jeho překladatelce, pardubické rodačce senátorce Jaroslavě Moserové.

Nejslavnějším malířem koní minulosti v Čechách byl Ludvík Vacátko (1873 - 1956). Jeho oblíbenými motivy bylo plavení koní, mužské akty na koni, portréty na koních, zvěř a bitevní scény. Portrétoval také prezidenta Masaryka, jak jinak, na koni.

Zatímco sochař či malíř se musí neskutečně snažit, aby kůň nesl nejen správné proporce, ale i danou myšlenku, fotografie těží z autenticity dokumentu. Josef Pírka (1861 - 1942) byl prvním fotografem starých pardubických dostihů a parforsních honů od roku 1877. Byl velkým znalcem koní a privilegovaným fotografem parforsní společnosti. Od roku 1955 nafotografoval 50 let dostihů fotograf Vladimír David (1931 - 2009), autor dvou knih z prostředí pardubického závodiště Od startu do cíle (1974) a Taxis a ti druzí (1987). Jeho následovníkům se podařilo získat ceny v soutěžích Czech Press Photo a World Press Photo. Dostihová fotografie Milana Křička (1962), Radka Kalhouse (1978) a Romana Vondrouše (1975) osciluje mezi krásou a smrtí. Klid střídá drama, bláto, sníh a déšť idylicky modré nebe a pády koní i jezdců protiřečí zemské přitažlivosti.

Ať v reálném životě vyhraje dostihy kterýkoliv kůň či jezdec, hřebci a klisny zůstanou předmětem snu a touhy snad každého dítěte, tím nejlepším na pohádkách, vysněným průvodcem člověka jeho životem.

Pro bližší informace kontaktujte:

Ivana Panochová, manažerka Galerie města Pardubic, 777 820 267, panochova@gmpardubice.cz