Jaroslav Valečka

Akce je dostupná dle aktuální provozní doby

• Jaroslav Valečka - Krajiny soumraku (25.2.2016)

  Obrazy Jaroslava Valečky rozdělují publikum do dvou navzájem nesmiřitelných táborů, jedni se obdivují atraktivní melancholické náladě jeho obrazů, jiní jsou zděšeni bizarností figurálních výjevů a vnímáním temné stránky člověka. Ale o temné straně jsou všechny příběhy světa, včetně síly, která se právě probouzí v Hvězdných válkách.

  Problém je spíš v tom, že jsme zvyklí vnímat umění v jeho konejšivé roli a toužíme, aby do našich životů vneslo harmonii a krásu, která ve světě okolo nás tak často chybívá. Nepřejeme si být děšeni skrze obrazy, tato výsada je propůjčena pouze filmovým hororům a černým kronikám v novinách. O to víc si hrůzy z filmového plátna užíváme, protože filmové příběhy se uzavírají v čase, projdou okolo nás a jen co znovu povstaneme z rudého sametového křesla a narovnáme nohy, nechají nás žít. Statické malované obrazy jsou věčné, nehybné, ale trvalé a naše mysl se jich nedokáže zbavit. V tom je jejich moc a síla.

  Ani obrazy jen o kráse nikdy v minulosti nebyly. Goyovy obrazy galantních rokokových zábav nikdy nebyly ceněny tak vysoko jako jeho noční můry, hrůzy války a černé obrazy, na nichž Saturn požírá své děti. A přesně v této linii malíř Jaroslav Valečka maluje své extraordinérní zvěřince podzemních bytostí.

  Jaroslav Valečka byl v Gampě zastoupen už na skupinové výstavě Stuck in Pardubice na podzim roku 2013. Nyní přivezl kolekci obrazů z posledních pěti let. Jde převážně o krajiny, figurální obrazy a pohledy do interiérů. Krajiny patří k rozporuplným příslibům – nabízejí široký rozlet a rozmach, výhled na cestě k osvětlenému sídlišti, zářícímu městu v údolí a osamocenou cestu strašidelným lesem. Malíř dobře ví, že soumrak má v sobě víc barev než pravé poledne. Zasněžené pole s procesím, terasy obývané čekajícími osamělci v sobě mají velmi intenzivní romantický náboj. V temných hvozdech hlídkují bludičky a k obloze se nad vodou vznáší na heliových balóncích zavěšená obětní figura. Zima v tomto kraji dokáže vypadat mírně a přívětivě, skoro ladovsky. Po nábřeží projíždějí vozy se silnými halogenovými reflektory. Cílem vražedné rallye mohou být idylická zamrzlá jezera, domy se zimními zahradami anebo konečná ve svém terminálním významu.

  Interiéry nahlížené shora podobně jako scény v noirových filmech jsou podstatně děsivější, a to i když před okny krouží noční motýli. Dostáváme se totiž do útrob domu, který možná ještě nápadněji než krajina odráží narušený stav lidské duše. A v tomto tajemném domě jsou místnosti, kde sní brunetky s uhrančivýma očima. Zahlédneme kafkovskou transformaci bytosti v hmyz, broukají tu cikády a straší masopustní masky. Je tu depozitář podivností se zlatou gilotinou a hlavou prasete a cokoliv dalšího se může stát rekvizitou hrůzného snu.

  Každé plátno je střípkem příběhu, povídkou v románové knize Valečkovy malby, záběrem chladné severské filmové balady, v níž kráčíme sami proti zbytku světa, temnotám a chladu noci a čelíme i sami sobě, svým nejhorším obavám. Všechny dobré obrazy nám kladou otázku, zda víme, odkud přicházíme, kdo jsme a kam jdeme. Kam kráčíme?

  O autorovi

  Jaroslav Valečka se narodil v roce 1972, vystudoval pražskou AVU v malířském ateliéru Jiřího Sopka, a v ateliéru plastiky Jana Hendrycha. Už během studia odjel díky prvním projektům Erasmus do severní Evropy, studoval na akademiích v Německu, v Rotterdamu a zvláště v Bergenu spojeném s dílem nejvýznamnějšího norského malíře Edvarda Muncha. Právě extatické Munchovo dílo bylo pro Valečkovy rané práce zásadní.

  Skutečně osobním Valečkovým zájmem je téma Sudet, kde vyrostl. Krajina postižená odsunem, vylidněním, ztrátou tradic, na Valečkových obrazech ožívá v průvodech, maškarách, ale i v násilnostech a děsivých scénách. Jaroslav Valečka je kromě mezinárodního stuckistického hnutí také členem skupiny Natvrdlí, spolu se svými spolužáky z AVU MICLem, Karlem Jerie a Lukášem Miffkem a teoretičkou Reou Michalovou. Přívlastek Natvrdlí označuje naladění členů setrvat na pozici malby i v době, která velmi ctí konceptuální tvorbu a nová média, a zároveň je parafrází označení první modernistické umělecké skupiny z počátku dvacátého století, jež sama sebe nazvala Tvrdošíjnými. Před sto lety stačilo být zarputilý, před revolucí Tvrdohlavý a dnes už věnovat se malbě působí tak trochu natvrdle.

  Naštěstí i přes zmiňovanou natvrdlost, nebo spíše právě díky ní, vznikají ve Valečkově ateliéru obrazy, které mají svou sílu v melancholii, hororové hrůze i neobvyklé otevřenosti krajiny, kde jsme skutečně svobodní, jakkoliv je to nebezpečné.

  K výstavě byla vydána obsáhlá publikace s mnoha reprodukcemi a texty kurátorek Rey Michalové, Veroniky Marešové a Martiny Vítkové, vydaná nakladatelstvím KANT Karla Kerlického. Skutečnou perlou je úvod do českého umění a Valečkovy tvorby od slavného britského historika umění a autora kultovní knihy ARTODAY Edwarda Lucie-Smithe, zaměřený na světové a evropské publikum. Monografie bude během vernisáže slavnostně pokřtena.